Divadlo je zkoušením života

14. 1. 2020

V sedmdesátých letech se Blanka Žižka rozhodla odejít s manželem z vlasti. Touha po práci v divadle byla silnější – a nakonec je i ověnčena cenami. Dnešní umělecká ředitelka divadla Wilma ve Filadelfii, dvorní režisérka her Toma Stopparda a nositelka ceny Vilcek přijíždí do Archy, aby zde vedla dílnu a představila svou metodu The Body Knows.

Co pro tebe znamená divadlo?
Mění se to s časem. Pro mne stále ještě platí, že velkou část mé činnosti v divadle tvoří samotná tvorba inscenací. Práce na nich mi poskytuje příležitosti k novým setkáním a klade také řadu nových otázek. Vždy věřím, že v každé inscenaci najdu něco překvapivého a inteligentního. Divadlo mi dává příležitost seznámit se s životními zkušenostmi, myšlenkami, touhami a s osudy jiných lidí. „Who are we, if not you and me,“ (Kdo jsme my, když ne ty a já), říká filosofka a básnířka Etel Adnan. Divadlo mi pomáhá porozumět nejen intelektuálně, ale hlavně emocionálně, kdo do toho „we“ patří. Já věřím, že v naší době se to „we“ musí zvětšit, překročit hranice a zahrnout do sebe všechny lidi, kteří žijí na této planetě. Pro divadelníky je divadlo určitým zkoušením života. Stále se ptáme, co nám přinese následující okamžik, jak na nás zapůsobí, jak nás bude formovat. V životě i v divadle se musíme bránit rutině.

Jsi dvorní režisérkou her Toma Stopparda ve Spojených státech. Jaké bylo vaše setkání?
V roce 1995 pozvala Pensylvánská univerzita Toma Stopparda na dvoutýdenní rezidenci. Všichni studenti museli tehdy přečíst jeho hru Arcadia. Jeden z profesorů zorganizoval veřejnou debatu s divadelníky, kteří v minulosti pracovali na Stoppardových hrách. Vzhledem k tomu, že jsem rok před tím režírovala jeho Travestii, dostala jsem také pozvánku. V té době jsme chystali otevření nové divadelní budovy v centru Filadelfie. Naší první inscenací měla být právě Stoppardova Arcadia. Tom mi slíbil, že se přijede podívat. Součástí první sezony byla také série debat s významnými dramatiky, jako je Tony Kushner, Susan Lori-Parks nebo Doug Wright. Tom se těch diskusí zúčastnil. Narodil se ve Zlíně, nemluví sice česky, ale mít české přátele je pro něj velmi důležité. Fakt, že jsme spolu s Jiřím Žižkou vybudovali ve Filadelfii úspěšné divadlo, aniž bychom něco věděli o americké ekonomii, jej velmi oslovil. Do Filadelfie pak přijel mnohokrát. Byl tak nadšený mým pojetím své hry Invention of love (Vynález lásky), že se pokusil dostat tuto mou inscenaci na Broadway. Nakonec z toho sešlo, protože jsem tvrdohlavá a nemohla jsem spolupracovat s komerčními producenty. Naposledy jsem Tomovu hru režírovala v roce 2016, šlo o hru The Hard Problem (Obtížný problém).

V polovině sedmdesátých let jsi odešla z Československa. Jakou roli v tvém rozhodnutí odejít hrálo divadlo?
S Jiřím jsme opustili Československo, protože jsme chtěli pracovat v divadle. Naše přání tvořit divadlo v Praze se zhroutilo. V roce 1976 dosáhla cenzura umělecké činnosti a zároveň strašlivý pesimismus mých přátel takového bodu, že se naše hovory stále stáčely k otázce Jak a kdy odejít z republiky. Tehdy jsme neměli žádné informace o emigraci. Byli jsme velmi naivní a bez konkrétních představ, jak to na Západě v emigraci funguje. Nevěděli jsme ani, kde bychom mohli žit. V Itálii? Ve Francii? V Anglii? Jediné, co jsme věděli, bylo, že se za každou cenu chceme dostat ven z Československa.

Jsi ředitelkou významného filadelfského divadla Wilma. Jakému publiku toto divadlo slouží?
Otázka publika je velmi zajímavá, zejména v USA. Je to země, která byla vybudována nejen imigranty, ale také zotročenými Afričany. Země, jejíž vzrůst je spojený s vyhlazováním původního amerického obyvatelstva. S touto neblahou historií se Spojené státy začaly vypořádávat teprve v poslední době. Zajímavé ale je, že černošští a hispánští spisovatelé a dramatici začínají psát s novou energií lidí, jejichž historie byla zamlčována nebo popisována pouze z druhé strany tak, jak to zažili a vnímali běloši. Otázka identit a reprezentace v americkém divadle se nyní stává velmi důležitým tématem debat mezi mladými umělci. Naše obecenstvo se proměňuje na základě toho, jakou hru inscenujeme. Není to jednoduché. V minulosti bylo naše divadlo závislé na abonentním systému na celou sezonu. V současnosti, kdy uvádíme nejen hry dramatiků evropského původu, ale i reprezentantů amerických menšin, se obecenstvo mění. Usiluji o to, aby naši diváci byli, jak se říká, „inclusive“. To znamená, aby reprezentovali Filadelfii. Jak já stárnu, naši diváci mládnou. Je to i tím, že často inscenujeme hry mladých dramatiků.

Máš kořeny v české alternativní scéně. Wilma je velké respektované činoherní divadlo. Svoji divadelní kariéru jsi udělala v USA. Mohla jsi své původní divadelní zkušenosti nějak zúročit?
V sedmdesátých letech jsem v Praze pracovala s Václavem Martincem a Ninou Vangeli v divadle Křesadlo. S Pavlem Büchlerem, Jánem Sedalem a Jirkou Žižkou jsme založili divadlo KQN. Jezdili jsme o víkendech do Polska, jak jsme říkali – nadechnout se svobody. Oba polští velikáni Jerzy Grotowski a Tadeusz Kantor na mě udělali celoživotní dojem. Později jsem objevila Pinu Bausch, kterou jsem zbožňovala. V Americe jsem se divadlo učila tak, že jsem se do toho pustila. V Praze jsem studovat nemohla, ale nakonec to vůbec nevadilo, protože moje divadelní práce ze mě udělala celoživotního studenta. V posledních deseti letech se vracím k některým počátečním impulsům své divadelní kariéry. Založila jsem skupinu Wilma HotHouse, kde vytváříme vlastní hereckou metodologii a vyvíjíme dlouhodobé projekty. Zajímá mě práce s tělem a tělesnou pamětí, která je ohromným zdrojem tvořivosti.

Inscenovala jsi více než 70 her různých autorů. Před dvěma lety jsi poprvé uvedla vlastní text. Nakolik je tvá hra Adapt! autobiografická?
Adapt! je příběh, který zpracovává téma emigrace. Zabývá se životním procesem, v průběhu kterého se emigrant nenápadně začne přizpůsobovat kapitalistickému systému a konzumu. Impulsem k napsání této hry byly moje osobní zkušenosti. I když se na první pohled může zdát, že se jedná o můj příběh, není to zcela tak.

Co pro tebe znamenala cena Vilcek Prize?
Je to národní cena, která se každý rok uděluje vždy jednomu vědci a jednomu umělci, jejichž práce přispěla trvalou hodnotou americké společnosti. Nevím, jestli jsem skutečně tyto podmínky splnila, ale cenu mi v roce 2016 dali. Byla jsem první divadelník v USA, který cenu dostal. Můj syn Kryštof chtěl otevřít v New Yorku restauraci. Díky té ceně jsem mu mohla finančně pomoci.

Umíš si představit, že bys tvořila v Praze?
Ráda bych tvořila v Praze. Nejdříve bych se ale musela seznámit se současnými českými divadelníky a českým obecenstvem. I když je mi čeština stále bližší než angličtina, přeci jen žiji větší část svého života v cizině. Po revoluci se mi zdálo, že pracovat v Praze je pro mě nemožné. Nebylo to jen kvůli zodpovědnosti vůči divadlu Wilma. Tenkrát jsem velmi silně cítila, že odchodem z Československa jsem se odtrhla od zdejšího života. Nebyla jsem aktivním svědkem událostí, které vedly k Sametové revoluci. Součástí práce jakéhokoliv umělce včetně divadelníka, je reflektovat události, které se kolem něj dějí. O třicet let později globalizace vytvořila životní podmínky, které se sobě na celém světě více či méně podobají. Česká společnost se potýká s problémy, které existují i v Americe. Proto v dnešní době už ten hluboký pocit odtrženosti v sobě nedržím. Ráda bych začala tvořit v Čechách s českými herci.


Rozhovor vedla Jana Svobodová

Dílna režisérky Blanky Žižka: The body knows/ Tělo to ví proběhne ve dnech 5. – 8. března 2020.